Za Slavný obraz Albrechta Dűrera byl Rudolf II. schopný zaplatit i 700 zlatých. Jak se stalo v případě díla Všech svatých norimberské radě po téměř ročním jednání. Navíc poskytl městu řadu výhod, které měli uchlácholit radní, roztrpčené donucením k prodeji a ztrátou významné ozdoby města. Dá se říci, že se do tohoto malíře zamiloval. Již roku 1582 si najímá dvorního malíře Giuseppa Arcimbolda, aby pro něho nakupoval umělecká díla. Od Dűrera zůstal shodou náhod jediný obraz z obsáhlé císařovy sbírky v Praze. Za Růžencovou slavnost,  oltářní obraz, který vytvořil pro kostel sv. Bartoloměje, zaplatil Rudolf II vysokou sumu. Aby transport  vzácného díla do Prahy proběhl co nejbezpečněji, nařídil obalit je nejprve bavlněnou vatou, pak koberci a nakonec voskovým plátnem. Takto připravený obraz byl zavěšen na tyče a po celou cestu z Benátek přes Alpy až do císařské rezidence nesen silnými muži, aby neutrpěl nárazy sebemenší poškození. Z tohoto transportu se stala legenda, která přežila i císaře.

Další známe jméno na císařově dvoře bylo určitě  Giuseppe Arcimboldo. Ten tu měl místo jako portrétista. Jeho spousta děl se vyznačuje kombinováním různých živých a neživých prvků dohromady a vytvářel z nich portréty. Dalším příkladem je obraz Rudolfa II. jako Vertumnus , či alegorie Živlů a ročních dob. Tyto zajímavé nápady  jak ztvárnit něčí portrét velmi obdivoval Maxmilián II. Právě za jeho vlády vznikla Arcimboldova nejkrásnější díla. Maxmilián byl umělci tak příznivě nakloněný, že ne jedenkráte jej žádal o radu. Stejným sympatiím, jako měl u Maxmiliána se těšil i u Rudolfa. Ten jej ihned po smrti svého otce zaměstnával různými úkoly. Mezi prvními  bylo zhotovení Rudolfova portrétu při korunovaci. Jednou byl zachycen v koruně české a podruhé v koruně říšské. Tyto spíše rychlé skici, nežli propracovaný obraz, sloužily jako předloha pro návrh mince, medaile či jiného oficiálního vyobrazení nového císaře.⁶  Roku 1580 byl Giuseppeme Arcimboldovi udělen šlechtický titul, ale i přesto nechtěl zůstat v Praze až do smrti. Zažádal o propuštění ze služeb u císaře a  plánoval návrat zpátky do rodného Milána. Císař i když nerad tak souhlasil, ale vyžádal si další díla namalované v Miláně. Takto to probíhalo až do Arcimboldovi smrti roku 1593.

Velmi známým malířem byl také Bartolomeus Spranger. Pracoval ve Francii a Itálii, kde nebyl moc šťastný proto není divu, že nabídku z Vídně přijal okamžitě. V Praze působil až od roku 1581 a o tři roky později se stal členem malostranského malířského cechu. Současně s příchodem do Prahy začala malovat soubor obrazů, které vycházely především z Ovidiových Proměn. Skvělými případy jsou obrazy Herkula, Dejaniry a kentaura Nessa, či Salmakis a Hermafrodítos pro klášter benediktýnek u sv. Jiří na Pražském hradě. Ale také nelze opominut jedinou fresku, která se z Rudolfinské sbírky zachovala. Jde o Hermathenu. Tento obraz má spojovat Herma a moudrou Athénu jako alegorii moudrosti a výmluvnosti. Dnes lze tuto fresku spatřit v Bílé věži Pražského hradu, kde byla výzdobou císařské zbrojnice. Zajímavostí je, že právě tato freska je jedinou zachovanou v Evropě od tohoto génia.